Jsou dny, kdy to prostě nejde. Myšlenky bloudí v kruhu, chuť něco tvořit se rozplyne dřív, než se stihne zrodit a všechno se v nás jakoby zpomalí. V těch chvílích často přichází soudce a říká ti, že bys měl bys něco dělat, vymyslet nebo posunout. Ale co když právě to, že nic nepřichází, je ta největší pozvánka k naslouchání?...
Někdy musí všechno ztichnout, aby konečně promluvilo to nejdůležitější.
Samota je obrovské téma a často se jí bojíme. Už jen samotné slovo v nás může vyvolat silné pocity nejistoty, strachu nebo smutku. Někdo se jí vyloženě děsí. A není se čemu divit, často se v nás ozývá staré zranění z dětství. Mohlo jít o pocit odmítnutí nebo opuštění někým blízkým, a to bolí.
Máš pocit, že tě nikdo neposlouchá, a tak křičíš o pozornost? Vztekáš se, protože někdo nerespektoval tvé hranice – nebo to dělá stále? Cítíš bezmoc, protože věci nejsou pod tvojí kontrolou, a zoufale bys je chtěl jinak?
Každá změna začíná uvědoměním. Dokud si něco nepřiznáme, nemůžeme to proměnit. Často se snažíme odvracet pohled od toho, co v nás vyvolává nepříjemné emoce – strach, stud, bolest, vztek. Ale právě tyto pocity jsou vodítkem k pochopení sebe sama a k hluboké proměně.
Každý z nás tvoří každý okamžik. Ať už vědomě nebo nevědomě. Naše realita nevzniká jen z činů, ale především z myšlenek. Právě myšlenka je prvním a nejdůležitějším základem tvorby - je to jiskra, která rozsvěcuje cestu k novému.
Ve své podstatě jsme kompletní bytosti. Už od základu v sobě máme vše, co potřebujeme. Jsme láska. Jsme celiství. Nic nám nechybí.
Všem se nám stalo, že jsme udělali něco, čeho zpětně litujeme nebo víme, že bychom dnes jednali jinak. To je přirozené. Říká se tomu moudrost ze zkušenosti. Každé naše jednání má svůj důvod - i když se zpětně může jevit jako špatné nebo nevhodné. V danou chvíli jsme prostě jen udělali to, co jsme museli nebo potřebovali - tomu se říká nevinnost....
Vztekáš se, rozčiluješ, pláčeš nebo se směješ, raduješ? Ať už prožíváš jakoukoli emoci, stále jsi to ty. Nejsme jen radostí, stejně jako nejsme jen smutkem. Jsme celým spektrem prožitků - od euforie po bolest, od klidu po bouři. Emoce nejsou naším nepřítelem, vedou nás k hlubšímu sebepoznání.
Snaha zavděčit se všem často pramení z hlubokého strachu z odmítnutí a pocitu, že nejsme dostateční takoví, jací jsme. Možná jsme se už v dětství naučili, že láska a přijetí nejsou samozřejmé. Že si je musíme zasloužit tím, že budeme vyhovovat druhým. A tak postupně vzniká vzorec chování, kdy se snažíme být "dost dobří" v očích ostatních, zatímco...
