Samota je obrovské téma a často se jí bojíme. Už jen samotné slovo v nás může vyvolat silné pocity nejistoty, strachu nebo smutku. Někdo se jí vyloženě děsí. A není se čemu divit, často se v nás ozývá staré zranění z dětství. Mohlo jít o pocit odmítnutí nebo opuštění někým blízkým, a to bolí.
Máš pocit, že tě nikdo neposlouchá, a tak křičíš o pozornost? Vztekáš se, protože někdo nerespektoval tvé hranice – nebo to dělá stále? Cítíš bezmoc, protože věci nejsou pod tvojí kontrolou, a zoufale bys je chtěl jinak?
Každá změna začíná uvědoměním. Dokud si něco nepřiznáme, nemůžeme to proměnit. Často se snažíme odvracet pohled od toho, co v nás vyvolává nepříjemné emoce – strach, stud, bolest, vztek. Ale právě tyto pocity jsou vodítkem k pochopení sebe sama a k hluboké proměně.
Každý z nás tvoří každý okamžik. Ať už vědomě nebo nevědomě. Naše realita nevzniká jen z činů, ale především z myšlenek. Právě myšlenka je prvním a nejdůležitějším základem tvorby - je to jiskra, která rozsvěcuje cestu k novému.
Ve své podstatě jsme kompletní bytosti. Už od základu v sobě máme vše, co potřebujeme. Jsme láska. Jsme celiství. Nic nám nechybí.
Všem se nám stalo, že jsme udělali něco, čeho zpětně litujeme nebo víme, že bychom dnes jednali jinak. To je přirozené. Říká se tomu moudrost ze zkušenosti. Každé naše jednání má svůj důvod - i když se zpětně může jevit jako špatné nebo nevhodné. V danou chvíli jsme prostě jen udělali to, co jsme museli nebo potřebovali - tomu se říká nevinnost....
Vztekáš se, rozčiluješ, pláčeš nebo se směješ, raduješ? Ať už prožíváš jakoukoli emoci, stále jsi to ty. Nejsme jen radostí, stejně jako nejsme jen smutkem. Jsme celým spektrem prožitků - od euforie po bolest, od klidu po bouři. Emoce nejsou naším nepřítelem, vedou nás k hlubšímu sebepoznání.
Snaha zavděčit se všem často pramení z hlubokého strachu z odmítnutí a pocitu, že nejsme dostateční takoví, jací jsme. Možná jsme se už v dětství naučili, že láska a přijetí nejsou samozřejmé. Že si je musíme zasloužit tím, že budeme vyhovovat druhým. A tak postupně vzniká vzorec chování, kdy se snažíme být "dost dobří" v očích ostatních, zatímco...
Ve světě, kde se neustále setkáváme s obrazy dokonalosti a neustálým srovnáváním, je největší dar (poznání vlastního Já) tou nejcennější hodnotou. Každý z nás je jedinečný a nenahraditelný. Porovnávání se s ostatními nás nejen odvádí od vlastní cesty, ale také brání rozvoji našeho obrovského potenciálu.
Každý z nás má v sobě nesmírný potenciál, který se však často nechává stínit omezenými představami a naučenými vzorci myšlení. Přestože se může zdát, že jsou hranice možností pevně dané, pravdou je, že je sami vytváříme. Náš způsob vnímání světa, tedy co, co považujeme za reálné a dosažitelné, je výsledkem zkušeností, výchovy a našich osobních...
