Samota není nepřítel, je to cesta k sobě

Samota je obrovské téma a často se jí bojíme. Už jen samotné slovo v nás může vyvolat silné pocity nejistoty, strachu nebo smutku. Někdo se jí vyloženě děsí. A není se čemu divit, často se v nás ozývá staré zranění z dětství. Mohlo jít o pocit odmítnutí nebo opuštění někým blízkým, a to bolí.

Jenže když se rozhodneme poznat sami sebe do hloubky, právě samota se stává jedním z nejcennějších nástrojů. Přináší prostor, klid a ticho. A v tom tichu se začíná dít něco důležitého a velmi léčivého.

Když eliminujeme neustálý šum z okolí, začneme slyšet svůj vnitřní hlas. Vynořují se pocity, vzpomínky, myšlenky… A my jim konečně můžeme dát pozornost. Poznat, co vlastně nesou a co nám chtějí říct. A právě tímto poznáváním sebe sama rosteme.

Jenže pokud si ten čas pro sebe nedovolíme, pokud stále dáváme přednost druhým a věcem kolem nás, začneme se ztrácet. Život se nám začne jen dít a my pouze reagujeme na okolnosti, řešíme, co je venku a na sebe zapomínáme.

Někdy si dokonce myslíme, že to tak má být. Že bychom měli být stále k dispozici pro druhé a pro svět. Někdy za tím stojí i naše ego – pocit, že bez nás by to nešlo. Strach, že zklameme, že nebudeme dost. Že když se na chvíli zastavíme, přestaneme být pro ostatní "užiteční".

Ale opak je pravdou. Dovolit si být sám a dopřát si prostor, je základem zdravého vztahu k sobě. Neznamená to být navždy o samotě. Znamená to umět být se sebou bez výčitek, bez útěku a bez potřeby neustále něco plnit nebo dokazovat.

Jak si začít samotu připouštět a nebát se jí?

Pokud je pro tebe těžké být sám, je v pořádku si to přiznat. Spousta lidí cítí nepříjemné pocity, když se ocitnou bez společnosti a není na tom nic špatného. Důležité ale je nezůstat v tom strachu uvězněný. Pomáhá začít pomalu, po malých krůčcích. Nemusíš si hned plánovat víkend o samotě někde v lese. Úplně postačí pár minut denně, kdy si vědomě dovolíš jen být – bez telefonu, hudby a povinností. Možná si uděláš čaj, posadíš se do klidu a jen chvíli vnímáš, co se v tobě děje. Takové chvíle jsou léčivé a začnou v tobě probouzet něco, co už dlouho čeká na tvou pozornost.

Zkus se také sám sebe zeptat, čeho se vlastně bojíš. Co ti na samotě nahání strach? Můžeš si to i napsat a uvidíš, že když to dostane podobu slov, přestane to být tak neuchopitelné. Možná zjistíš, že ten strach nevychází ze současnosti, ale z minulosti, kdy jsi zažil pocit opuštění nebo nedostatku blízkosti. A to je něco, co dnes můžeš změnit právě tím, že si dovolíš být se sebou v bezpečí.

Když se ti podaří změnit pohled na samotu, nevidět ji jako něco prázdného, ale jako prostor, kde se můžeš nadechnout, vnímat své potřeby a naslouchat sám sobě, začneš ji vnímat jinak. Ne jako trest, ale jako dar. Časem se z toho může stát malý rituál. Možná si zapálíš svíčku, pustíš si jemné světlo, obejmeš se teplou dekou, sedneš si a dovolíš, aby ten čas byl jen tvůj.

A pokud přijde myšlenka, že jsi na všechno sám, připomeň si: nejsi. Máš sám sebe, a to je něco nesmírně cenného. Navíc nejsme nikdy úplně odděleni. Jsme součástí života, propojeni s ostatními a s tím, co nás přesahuje. Samota neznamená být opuštěný, ale být blízko, a to především sám sobě.