Proč se snažíme zavděčit všem - a jak se z toho vymanit
Snaha zavděčit se všem často pramení z hlubokého strachu z odmítnutí a pocitu, že nejsme dostateční takoví, jací jsme. Možná jsme se už v dětství naučili, že láska a přijetí nejsou samozřejmé. Že si je musíme zasloužit tím, že budeme vyhovovat druhým. A tak postupně vzniká vzorec chování, kdy se snažíme být "dost dobří" v očích ostatních, zatímco sami sebe opomíjíme.
Odkud tato potřeba vyhovět všem pochází?
- Strach z odmítnutí nebo opuštění
Pokud jsme v minulosti zažili odmítnutí, podvědomě se snažíme dělat vše pro to, aby se to neopakovalo. Může to souviset s výchovou, kdy bylo dítě chváleno pouze za určité chování, přičemž jeho přirozené emoce nebo potřeby byly ignorovány či kritizovány.
- Nízké sebevědomí a hledání hodnoty venku
Pokud nevěříme, že jsme hodnotní sami o sobě, hledáme potvrzení své hodnoty skrze pochvalu a uznání druhých.
- Vnitřní přesvědčení, že láska je podmíněná
Mnoho lidí vyrůstá v přesvědčení, že musí být "hodní" nebo "užiteční", aby si zasloužili lásku a přijetí. Tento vzorec pak v dospělosti vede k neustálé snaze vyhovět ostatním, i když to znamená potlačit své skutečné potřeby.
- Strach z konfliktu
Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kde konflikt znamenal ohrožení (křik, tresty, emocionální odstup rodičů), naučili jsme se dělat všechno pro to, aby k němu nedošlo - i kdyby to znamenalo přizpůsobit se a zapomenout na sebe.
- Nezpracované trauma spojené s pocitem "nebýt dost"
Pokud jsme v dětství často slýchali kritiku, byli srovnáváni nebo přehlíženi, může v nás zakořenit pocit, že musíme být "lepší", aby nás někdo ocenil, viděl a měl rád.
Jak jsem se v tom našla já?
Sama jsem si tímto prošla a přesně tyto popsané vzorce u mě figurovaly. Jako dítě jsem to ještě nevnímala, ale v dospívání a dospělosti mi to začalo tropit potíže. Neměla jsem nastavené hranice, neuměla říkat "ne" a možná bych na sobě nechala i dříví štípat, jen abych byla přijata. Samozřejmě to ukazovalo na velmi nízkou sebehodnotu, na pochybnosti o sobě a o své dostatečnosti. V praxi se mi to nevyplácelo v mnoha ohledech - nechala jsem se ovlivňovat, neposlouchala sebe a šla přes sebe, i když jsem v hloubi duše cítila jinak.
Jak se z toho vymanit?
Co mi nejvíc pomohlo? Uvědomění, že na mně záleží mnohem více než na tom, co potřebuje druhý. Že nejde o uznání druhých, ale o to, že největší hodnotu mám v sobě. Že lásku si nemusím zasloužit tím, že se budu přizpůsobovat nebo vyhovovat - a že to ve skutečnosti ani není láska, ale jen splňování představy druhého o tom, jaká bych měla být, aby mě měl rád.
Ale jak by mě mohl mít někdo rád takovou, jaká jsem, když jsem sama sebe neměla ráda?
Tady se dostáváme k podstatě - k otázce: Kdo vlastně jsem? Pokud žijeme roky v přizpůsobení, často ani nevíme, kým skutečně jsme. Cesta zpět k sobě není vždy snadná a může být její průběh i bolestivý. Ale stojí to za to. Protože jde o naše vlastní štěstí - o nikoho jiného.
Tu největší lásku prokážeme sami sobě tím, že budeme vystupovat z rolí a sundávat masky, které zakrývají naši podstatu. A teprve tehdy, když se přestaneme snažit zavděčit všem, začneme doopravdy žít.