Když křičíme o pozornost: Proč se nám situace opakují?

Máš pocit, že tě nikdo neposlouchá, a tak křičíš o pozornost? Vztekáš se, protože někdo nerespektoval tvé hranice – nebo to dělá stále? Cítíš bezmoc, protože věci nejsou pod tvojí kontrolou, a zoufale bys je chtěl jinak?

Co když to není o druhých, ale o tobě? O vzorci, který se kdysi vytvořil a od té doby se znovu a znovu přehrává? Stačí si ho všimnout. Uvědomit si, že roste z pocitu nedostatečnosti, nedostatku pozornosti nebo potřeby vše ovládat.

A často tu vzniká další past – odpor. Nechceme to tak. Chceme to jinak. Bojujeme proti tomu, že nám někdo nenaslouchá, že jsme zranění, že necítíme svůj vliv na dění kolem sebe. A právě tenhle boj nás drží v zacyklení. Protože když se bráníme, nevidíme, co nám to přišlo ukázat. Nepřijímáme, co je pod tím.

Mně samotné to trvalo roky. Až když jsem se přestala bránit, začala jsem vidět, jak silně jsem potlačovala samu sebe. Jak moc jsem se snažila být "hodná holčička", aby mě lidé přijali. Bála se projevit a ukázat, kdo jsem.

A právě přijetí toho, co je nám na sobě nepříjemné a nepříjemné prožívat, je cestou k uzdravení. Cestou k nalezení pravdy o tom, že jsme se od sebe oddělili a jen jsme našli způsoby, jak to ventilovat navenek.

Jak zvládnout silné emoce a nevymknout se jim?

V takových chvílích je těžké udržet nadhled. Emoce přichází jako vlna, která nás strhává a často reagujeme způsobem, který si později vyčítáme. Možná si pak říkáme, že jsme selhali, že bychom měli být jiní. Ale tím na sebe vytváříme další tlak, který bolest jen prohlubuje. Pravda je taková, že nejsme o nic horší jen proto, že něco intenzivně prožíváme. Znamená to, že v sobě máme hluboké emoce, které volají po naší pozornosti.

Místo sebeobviňování zkus být k sobě v těchto chvílích laskavý. Nejsi špatný za to, co cítíš. Ani méně hodnotný, protože se někdy necháš emocemi pohltit. Právě v těchto momentech potřebuješ nejvíc sám sebe. Zastavit se, nadechnout a vnímat, co se děje uvnitř. Dovolit si prožít bolest, hněv nebo smutek bez odsuzování. Protože to je cesta ven, k pochopení a postupnému uzdravení.

Možná pomůže představit si malé dítě, které pláče. Nezačneš na něj křičet, že nemá být smutné. Spíš ho obejmeš a dáš mu pocit bezpečí. Stejně tak můžeš obejmout i sám sebe v těchto momentech. Říct si: Jsem tady pro sebe a chápu, že to bolí, ale nejsem v tom sám. Tak se můžeš začít postupně uzdravovat bez dalšího tlaku a pocitu, že musíš být jiný, než jsi.

To, co je uvnitř, vyzařuješ ven. A tak ti život opakovaně přináší podobné situace jako dar. Dokud nepochopíš, že jediný, kdo může uzdravit tvou bolest, jsi ty sám.