Emoce a proč se k nim neobracet zády?

Vztekáš se, rozčiluješ, pláčeš nebo se směješ, raduješ? Ať už prožíváš jakoukoli emoci, stále jsi to ty. Nejsme jen radostí, stejně jako nejsme jen smutkem. Jsme celým spektrem prožitků - od euforie po bolest, od klidu po bouři. Emoce nejsou naším nepřítelem, vedou nás k hlubšímu sebepoznání.

Přesto si je ale často zakazujeme nebo se od nich odvracíme. Dělíme je na "dobré" a "špatné", na ty, které bychom měli prožívat a na ty, které raději potlačíme. Proč? Protože některé jsou příjemné a jiné ne. Ale pokud chceme poznat sami sebe v celé naší podstatě, nemůžeme si vybírat jen to, co se nám líbí. Život není jen světlá polovinu kruhu, je celým kruhem. Když odmítáme prožívat bolest, smutek nebo vztek, popíráme tím kus sebe a odsuzujeme se k neúplnosti.

Často máme pocit, že skutečně žijeme jen tehdy, když jsme šťastní. Že smutek nebo hněv jsou jen mezistupně, které je třeba co nejrychleji překonat, abychom se mohli vrátit k "opravdovému" životu. Jenže to není život, to je přežívání a útěk. A útěk před sebou samými nikdy nevede ke svobodě.

Vše je součástí celku.

Není nic, co by nepocházelo z jednoho zdroje. Vše, co existuje, je projevem božského řádu - i to, co se nám zdá těžké nebo nesmyslné. Vnímáme svět jako boj mezi dobrem a zlem, ale to je jen iluze. Co když nic jako špatné emoce neexistuje a existuje jen naše interpretace?

Přijetím toho, co prožíváme, přestáváme být oběťmi vlastních emocí. Když se nebojíme cítit, nemusíme před ničím utíkat. Naopak, dáváme si šanci pochopit, co nám emoce přicházejí říct. Jsou formou komunikace s námi a každá z nich je poselstvím. Smutek volá po obrácení se do nitra. Hněv nám ukazuje, kde překračujeme své vlastní hranice. Strach nás učí, kde si ještě nevěříme. A radost nám ukazuje, kudy vede cesta, která je v souladu s naší duší.

Co tedy s našimi emocemi?

Přijmout je. Dovolit si je prožít, aniž bychom se jimi nechali ovládnout. Když si je dovolíme cítit, paradoxně nás přestanou tak silně ovládat. Přestanou být dramatem a stanou se zkušeností. A právě ona nás učí.

S každou přijatou emocí rosteme. Emočně dozráváme, chápeme sami sebe hlouběji a přirozeně měníme vzorce, které nám už neslouží. To, co dříve bolelo, se promění v moudrost. To, co jsme považovali za slabost, se ukáže jako síla.

A v tomto je kouzlo života - v jeho plnosti. V tom, že si dovolíme cítit, poznat, pochopit a jít dál. Ne tím, že se budeme snažit být neustále šťastní, ale tím, že budeme skuteční.

Neodmítejme žádnou část sebe. Nebojme se cítit, protože právě v tom se skrývá naše největší síla.